Vítejte na našem blogu! Jsme tři studentky francouzštiny na Univerzitě Karlově a stejně jako každý student si nežijeme zrovna ve zlatě, víme ale, že i pro nás existuje spousta možností, jak chytře, levně trávit svůj volný čas, a tomu bychom právě chtěly věnovat náš blog. Najdete zde zajímavé tipy od cestování po Česku i po celém světě, přes sportování, recenze na knihy, filmy, divadelní představení a výstavy, tipy na jiné zajímavé internetové stránky a na naše oblíbené pražské podniky, až po recepty na dobroty, co si můžete připravit sami doma! Ať žije studentský život! :)

středa 5. listopadu 2014

Boj pokračuje. Francie : Babybel - 2 : 0 !

Francie mě začíná bavit čímdáltím víc. A to ne  v tom smyslu "dělat druhému radost", ale ve smyslu druhém: "připadat druhému legrační a rozesmívat ho". Vidíte a hned se při čtení mého článku něčemu přiučíte! Slovo "bavit" je v češtině tedy polysémické, to znamená, že má více významů. Já se tohle naučila před rokem na hodinách základů lingvistiky, pak jsem to trochu zapomněla, pak jsem se to znovu naučila na zkoušky, pak jsem to zase zapomněla a teď mě o polysémii znovu zpravila moje paní vuyčující na lingvistiku reklamy. Ráda bych napsala "paní profesorka", jak se tady říká všem vysokoškolským vyučujícím, ale bohužel nevím, jaký má přesně titul, protože v seznamu předmětů a jejich vyučujících je ke každému uvedeno jenom "monsieur" nebo "madame". Na první hodině jsem se tedy poradila s rozvrhem a pak jsme si ji ještě radši pečlivě prohlédla, abych věděla, jestli mám co dočinění s "madame" nebo "monsieur". Po důkladném zvážení všech pro a proti jsem nakonec usoudila, že to bude "madame" a začla jsem jí tak říkat (ikdyž na 100% si tím jistá stále nejsem).

Madame, která mě učí lingvistiku reklamy je, myslím si, taková příkladová Francouzka. Kdyby se Francouzi vykrajovali z formiček, myslím, že ona by mohla být předlohou pro tu formičku. Nebo by je možná ráda vykrajovala sama. Kdo ví... Co jsem od ní zatím pochopila, správný Francouz:

- nikdy nedává druhému Francouzovi jako dárek kaktus, ikdyž by byl druhý Francouz na krásně profesor kaktusové botaniky a měl medaili za největšího milovníka bodláků ve Francii. Protože kaktus zabíjí přátelství a to žádný Francouz nesmí dopustit!

- ví, co je voda Perrier, vodu Perrier pije, anebo má alespoň tolik slušnosti, že patřičně ocení všechny její kvality a přizná její nadřazenost nad jiné perlivé vody.

- ví, které francouzské herečky se koupaly v šapmaňském a které jenom v Bordeaux.

- vždycky udělá opak, než po něm chcete, leda že byste po něm něco chtěli, ale řekli mu, že to nechcete, tak by udělal, to co chcete. Jenže kdo ví, třeba by vás taky prokouk. No, poučení zní: Neporoučejte Francouzům! Stačí otevřít učebnici historie a najít si tam obrázek gilotiny a hned vás na něco takového přejdou chutě!

- ...a hlavně, opravdový Francouz jí jenom opravdový sýr! Jednou se na toto téma dokonce rozpoutala v hodině vášnivá debata. Studovali jsme lingvistickou strukturu reklamního sloganu firmy vyrábějící mazací sýry, když tu nám paní madame hrdě sdělila, že se se jménem oné firmy nikdy předtím nesetkala, protože "jí jenom opravdové sýry", načež jí všichni francouzští studenti začali hlasitě přitakávat a volali hesla jako: "Pryč s mazacími sýry!", "Za koho nás mají!" anebo "Takhle to nenecháme!" a atmosféra byla tak bouřlivá, že jsem měla strach, aby nedošlo k nějaké stávce, demonstraci nebo nedejbože defenestraci. Zatímco Francouzi rozhořčení na firmu vydávající mazací sýr za sýr rovný jiným sýrům a ještě je prohnaně vybízející ke koupi té proradné pomazánky dávali najevo své emoce, my cizinci jsme se tiše krčili v lavicích a dělali, že neexistujeme, protože nám bylo jasné, co by se stalo, kdyby se Francouzi dozvěděli, co jíme my. Mně to teda popravdě vlastně až zas tak jasno nebylo, co by s námi udělali, ale o to více zapracovala moje fantazie a být v tu chvíli v mé hlavě plné rozzuřených Francouzů mávajících výhružně ztvrdlými bagetami, to bych nepřála nikomu. Právě ve chvíli, kdy Francouzi v mojí hlavě dopíjeli víno, aby mě zbili skleněnými lahvemi od pravého regionálního Alsace Grand Cru, zaslechla jsem pobouřený výkřik mého spolužáka: "To je jako, když se nám snaží tvrdit, že babybel je sýr!" a hned jsem si vzpomněla na příhodu, co se mi s babybelem stala v supermarketu a o které už jste taky možná četli. A musela jsem se smát. Vypadá to, že Francouzi jsou s Babybelem opravdu ve válce. Jak to dopadne? To nevím. Musím ale uznat, že ze všech Francouzů, co znám, se mě už dva pokusili přesvědčit o nízkých pohnutkách prodejců Babybelu a ještě žádný za mnou nepřišel, aby mi pohovořil o jeho kladných vlastnostech. Pro mě je to tedy Francouzi : Babybel - 2 : 0.

Z.

pátek 10. října 2014

6 zvyků, ve kterých Francouzi NIKDY nezklamou

1. Bagety najdete všude

Tohle není jenom nějaké klišé nebo stereotyp, který by se skutečností neměl co dělat. Ve Francii uvidíte na vlastní oči, že bez bagety Francouz prostě nepřežije víc jak týden. Aby se zamezilo počtu Francouzů kařdodenně umírajících na nedostatek baget, zavedl se takový zvyk a bagety se prodávají, kde to jen jde. Té nejlepší se vám samozřejmě dostane v pekařství, kde vám obvykle nabídnou 4 druhy normální bagety, 2 cereální, 1 rustikální, 1 posypanou sezamem, 1 posypanou mákem a 1 obyčejnou, která ale nese jméno po onom konkrétním pekařství, takže je hřích si ji nekoupit, když už tam jste. Další místo, kde bagetu pořídíte, je samozřejmě normální supermarket a všechny různé mini-krámky přistěhovalců. No a pro případ, že byste měli nouzi, prodávají se čerstvé bagety i na benzínkách a ikdyž ji tam najdete mezi cigaretama, voňavýma stromečkama do auta a škrabkou na okna, pořád máte na výběr aspoň ze 3 druhů. Bagetování, to je holt věda nehledě na to, kde se zrovna nacházíte. A kdo nemá zrovna poblíž ani pekařství, ani supermarket, ani benzinku, může si bagetu pořídit ještě ve školní jídelně, kde ji najde hned vedle chlazeného vína. Ale o tom vínu později...

2. Čekat na hodiny v prázdné učebně budete sami

Tady k tomu nemám moc co říct, prostě jsem si toho všimla a nechápu to... Francouzi, když čekají na hodinu a učebna, kde má jejich hodina být, je prázdná a dveře jsou dokořán, nejdou si sednout dovnitř, ale sednou si radši na chodbě na zem a čekají, až přijde učitel. A je jedno, jestli přišli půl hodiny předem, nebo jen 2 minuty. Těžko říct, proč, možná je něco zvláštního v jejich DNA, co je nutí dělat věci vždycky složitěji, než je to potřeba, což by pak vysvětlovalo i spoustu dalších věcí. Já situaci řeším tak, že všechna jejich těla válící se po podlaze přeskáču a do třídy si jdu sednout, ať si ostatní dělají, co chtějí. Co pak následuje, je, že se na sebe Francouzi udiveně podívají a pomalu, opatrně, jako by se snad báli, že z dveří vyšlehnou plameny, do učebny vstoupí taky. Kdo ví, kolik nastydnutí ledvin už jsem takhle předešla!



3. Kdo nemluví francouzsky, jako by nebyl

Jestli jedete na delší dobu do Francie, radši se naučte francouzsky, protože je to pořád jednodušší, než  porozumět Francouzům, co se snaží mluvit anglicky. Navíc jinak budou naštvaní, že jste cizinci a nemluvíte jejich jazykem, čemuž se ale z části stejně nevyhnete, protože vás to čeká až zjisi, že nemáte občanku ani rodný list, ani vysvědčení ze střední, ani ISICa, ani nápis, co máte vytetovanej na zadku ve francouzštině. Prostě, kdo nemá francouzskej jazyk a papíry, má to tady na tom francouzským světě dost těžký. A radši si ještě na ten jazyk nechte dát razítko, kdyby náhodou chtěli úřední potvrzení...

4. Víno najdete ještě víc všude

Víno, stejně jako bageta, je nezbytnou součástí francouzského jídelníčku a bylo zjištěno, že bez vína průměrný Francouz nevydrží dýl, než 2,23 dne. Pro akutní případy pak byly zřízeny specializované SOS vinotéky, které mají i bezplatnou infolinku, na kterou může kolabující, nebo kdokoli, kdo na kolabujícího válejícího se po zemi narazí, zavolat a požádat o akutní dodávku vína. Pokud má kolabující ještě síly, může si vybrat i mezi vínem červeným, bílým a rosé, oblastní a rokem sklizně, popřípadě způsobem lisu hroznů. Dále je víno k mání pro všechny studenty ve školní jídelně, kde je vřele doporučováno jako součást zdravé stravy a najdete ho hned vedle zeleninových salátů a jablek. Kdo nevěří, ať tam běží!

5. V neděli ani kuře nehrabe

V Česku se říká: Zadarmo ani kuře nehrabe. A tady bych klidně to zadarmo vyměnila za neděli a možná že tu i podobný přísloví už existuje. Pokud nejdete na bohoslužbu a venku je hnusně (jako třeba teď), nemá v neděli vůbec cenu vycházet z domu, protože kněží a kazatelé jsou snad jediní, kdo v neděli pracuje. V neděli na ulici není ani nohy, jen občas se vám před očima mihne kutálející se chomáč chrastí. První týdny jsem byla pokaždé překvapená, když jsem si v neděli vzpomněla, že zrovna nemám chleba, nebo mlíko, ale s nákupem jsem neměla šanci, protože všude bylo zavřeno. V neděli se nepracuje a to doslova,ne jako u nás, kdy si v neděli vždycky můžete zajet do Tesca, zajít ke kadeřnici, na propichování uší, nebo kamkoli jinam, kam se vám zamane. Francouzi nedají na neděli dopustit, je to den odpočinku a čas na to být s rodinou a myslím, že ten chleba by mi v neděli neupekli, ani kdybych jim dala stomilión eur


6. Po jídle přijde sladká tečka

Tak tenhle francouzský zvyk se mi vryl pod kůži okamžitě a už se ho asi nezbavím. Po jídle se nejde do práce, ani do školy, ani na tramvaj, ani na kolo, ani spát, po jídle si dopřejete dobrý dezert. A dezert může být cokoli - jogurt, ovoce, zmrzlina, koláč, sušenka... hlavně, že je to sladké a udělá vám to radost. Kdo do toho jde taky a utvoří se mnou v Česku hnutí za českou dezertovou kulturu? :)



Ze Štrasburku,
 Zdíša



sobota 13. září 2014

Hurá do školy! Vive la France!

Tak prázdniny už skončily. Ne teda asi většině vysokoškoláků v Česku, ale mně už jo. 1. září jsem nasedla do auta a odjela na jeden semestr studovat do Francie. Jsem opravdu moc šťastná, že díky programu Erasmus, mám tuhle možnost zlepšit svoji francouzštinu, poznat spoustu nových lidí různých kultur, poznat, jak to chodí na univerzitě v jiné zemi a žít na pár měsíců v jednom z hlavních měst EU. Nikdo mě ale nemohl připravit na to, že kromě těchhle skvělých a tak nějak tradičně od Erasmu očekávaných zážitků budu vystavena taky: znetvoření mého jména, opravdu nepochopitelné francouzské byrokracii, dlouhéééééému čekání ve frontách kvůli opravdu nepochopitelné francouzské byrokracii, opovržlivým poznámkám Francouzů v obchodě, když si kupuju jiný než francouzský sýr, zděšení francouzských úředníků při zjištění, že mám jiné než francouzské telefonní číslo, zděšení francouzských úředníků při zjištění, že mám jiné než francouzské bankovní konto, faktu, že koleje, kde bydlím, jsou zamořeny blechami a některé pokoje jsou kvůli tomu úplně uzamčeny a nakonec ještě něčemu poněkud příjemnějšímu a to nádherným parkům a okouzlujícím památkám tohohle města.

Co mi během mého pobytu zatím vyrazilo dech?

1) Byrokracie

Vím, že se to o Francouzích říká, ale nikdy jsem tomu moc nevěřila. Prvně jsem si myslela, že to je jenom normální postup, který by mě čekal při přijetí na jakoukoli jinou univerzitu v jakékoli jiné evropské zemi, ale velmi brzy jsem začala Francouze podezřívat, že papírování je prostě baví a chtějí v tom být nejlepší na celém světě. A nejlepší, to znamená mít co nejsložitější systém. Jdete na zápis na univerzitu? A na jaký, máme dva: administrativní a pedagogický. Chcete kartu studenta, ale nemáte zrovna dvě hodiny čas čekat ve frontě? Smůla. Počkali jste si dvě hodiny ve frontě na kartu studenta, ale pak jste zjistili, že jste ještě nezaplatili za kartu kultury a kartu na sport? A nemáte s sebou zrovna 3 pasové fotky a potvrzení o tom, že máte kde bydlet a že platíte nájem? Achjo, to se nedá nic dělat, tak příště, au revoir!

Během prvních pár takhle hezky produktivně strávených dnů jsem si navykla nosit s sebou všude všechny dokumenty. Papíry o pojištění, papíry o bankovním kontu, papíry o bydlení, papíry o přijetí na školu atd, atd atd... Byla jsem ale asi bláhová, když jsem si myslela, že tenhle můj chabý pokus projít bludištěm francouzské byrokracie bez úhony, mě může opravdu pomoct a žádná papírová pohroma se nestane. Slečna, které jsem při administrativním zápise diktovala, kde bydlím v Česku a kde bydlím tady ve Francii, kdy jsem maturovala, jestli jsem svobodná a jestli nemám děti, a jaké je rodné příjmení mojí matky, udělala při tom všem vyplňování chybu a navždycky zohyzdila mé jméno. No, posuďte sami, jestli to mohlo být ještě povedenější:


Možná, že kdybych chvíli počkala, až to Terku  (která se mnou studuje v Česku a shodou okolností se mnou teď studuje i tady) přestane bavit a přestane se mi posmívat, tak bych tohle hrozné znetvoření nějak přežila, ale Francouzům nestačilo, že se nikdo nesměje a požadovali po mně, abych si to se slečnou vlastnoručně vyřídila a pak se vrátila znovu s papírem, kde bude moje opravdové jméno. Za slečnou jsem zašla a ta mi ochotně vyhověla, ikdyž se vykrucovala, že to určitě není její chyba. Naneštěstí pro ni se mi při našem prvním rozhovoru svěřila s tím, že bydlí na stejné koleji jako já a dokonce mi řekla i budovu, patro a číslo pokoje a když jsem teď na ní vyrukovala s tím, že vím, kde bydlí a že si to s ní klidně vyřídím i mimo akademickou půdu, spadl jí hřebínek. Bohužel, fronta na kartu studenta na mě nepočkala, a tak když jsem se vrátila, jsem si ji musela vystát celou znova. Což trvalo krásnou hodinku a půl. Takhle vypadala Terka, když jsem ji pak našla:



2) Francouzskost
I tohle se o Francouzích říká, ale taky jsem tomu moc nevěřila, než jsem to doopravdy nezažila. "Francouzskostí" teď myslím vlastenectví a národní hrdost, ale to takovou, že se vlastně rovná ignoraci zbytku světa. To, že mám české telefonní číslo se zdá podivné učitelům i na úřadech. Když na začátku místo +33 vidí +420, musím je pokaždé ujišťovat, že ano, ačkoli se to zdá neuvěřitelné, může tohle číslo ve Francii fungovat a přijímat všechny SMS zprávy i hovory. Další problém je český bankovní účet. To jsem byla nucena pochopit ve chvíli, kdy jsem si šla zažádat pro příspěvek na bydlení (v organizaci zvané CAF) a v tu chvíli taky začala pohádková část mého pobytu. A pohádkovou částí myslím to, že jsem si najednou začala připadat jako v pohádce O slepičce a kohoutkovi. Z CAFu mě poslali udělat si účet do banky, z banky mě poslali nechat si přeložit rodný list na českou ambasádu, z ambasády mě poslaly za jakousi kouzelnou paní Duškovou, která je však k dispozici jenom jeden den v týdnu odpoledne a když jsem si chtěla založit franouczské telefonní číslo, poslali mě zpátky do banky. A když jsem si po tom všem zašla do obchodu uklidnit si nervy koupí levného vína a sýru, u pokladny mě zastavila cizí mladá slečna, aby mě upozornila na můj nevkusný výběr. Protože... to, co jsem si kupovala, nebylo francouzské a tudíž dobré. Mám ale štěstí, protože pro mě všichni vlastně chtějí to nejlepší!



2) Studentské spolky
Studentské spolky a spolky pro studenty. Těch je tu, až mi přechází zrak. Každý má své jméno, zkratku, logo, heslo, každý rozdává na ulici letáky a má své vlastní internetové stránky, ale málokterý doopravdy funguje. Byla už jsem v ESN, CAF, Espace Avenir, SPIRAL, CRL, CRAL, Relations International a nakonec na sekretariátu mojí fakulty, ale nikdo mi neřekl, kde seženu hodiny gramatiky, nebo španělštinu pro začátečníky. Dali mi ale spoustu dalších letáků a poprosili mě o fotku, jméno, příjmení, e-mail, telefonní číslo (francouzské), rok, kdy jsem maturovala... No, hlavně, že je máme!

3) Češi
Jít si jen tak po ulici ve Štrasburku a  potkat partičku Čechů, to jednoho překvapí! A zvlášť, když se to stane hned několikrát! S Terkou už jsme potkaly české: turisty, studenty, rodiny na bleším trhu, ale i jakési zbloudilé Čechy, které jsme potkaly v kostele (a uběhlo dobrých pár minut, co jsme spolu mluvili francouzsky, než vyšlo najevo, že jsme všichni Češi a můžeme tudíž mluvit česky) a samozřejmě se nám stalo už taky to, co nikdo neočekává, že se mu v zahraničí stane: po jednom zvlášť těžkém dni jsem se neudržela a musela jsem si trochu zanadávat na všechno, co tu nefunguje, na všechno, co mě štve a na všechno, co tu nenávidím, když v tom se kousek od nás ozvalo: Vy jste Češky?  ...Jsem ráda, že jsem zrovna nemluvila třeba o něčem jiném nebo nedělala to, co všichni tak rádi v zahraničí děláme: nenadávala česky na někoho, kdo stál zrovna vedle mě. Dneska jsem si vymyslela tajný jazyk a jinak už s Terkou nepromluvím, mám totiž pocit, že ačkoli se pořád říká, že čeština upadá a za chvíli nás převálcuje angličtina, nebo jiný světový jazyk, stává se naše mateřština nějak pokradmu a tajně jazykem minimálně druhého hlavního města EU!

4) Škola
Když jsem všude rozdala dostatek svých autogramů, pasových fotek a potvrzení o ubytování, byla jsem připuštěna k výuce a musím říct, že to nakonec opravdu stálo za to! Kam se hrabe český systém - udělat přehled literatury/filozofie/práva/dějin z co nejdelšího časového úseku a nacpat ho do co nejméně hodin a u zkoušky pak nechat studenty odříkávat významné osobnosti toho či onoho odvětví jako telefonní seznam! Na univerzitě ve Štrasburku mají vyučující opravdu smysl pro kreativitu. Chodit na hodiny literatury, kde zkoumáme spisy zámořských objevitelů 16.století, tématiku lidské touhy po moci stvořit nového člověka ve Frankensteinovi, Faustovi a Psím srdci, nebo prostě jen celý semestr budeme probírat Heptameron Markéty Navarské, to je pro mě  opravdová radost. A kdepak gramatika! Místo toho mě čeká např. lingvistika reklamy nebo lingvistika politického projevu! Jestli existuje nebe všech škol, tak jsem se v něm právě ocitla!

5) Kolej
Kolej, kde bydlím, vypadá asi o dost líp, než spousta kolejích v Praze, o kterých jsem slyšela vyprávět, i tak jsou tu ale věci, které mě nepřestávají udivovat a ty věci jsou povětšinou zvířata a to zvířata malá a taková, že se jich štítím. Po koleji se šíří zvěsti, že NĚKDE se tu pohybují blechy. Kdo dostane pokoj s blechama, s tím je ámen. Všechno se musí vystříkat, vycídit, seberou vám všechno oblečení a ani bych se nedivila, kdyby ho šli spálit. Nesmíte se mi divit, že po takových zprávách se štítím každého, kdo má byť jen štípanec od komára. Ale asi mi nezbývá než doufat, že jsou to blechy psí a na člověka nejdou...
PS: Tohle je naprosto OBŘÍ (doufám, že je to na té fotce dostatečně vidět) váška, která byla tak hodná a doprovodila mě z pokoje až na záchod.



6) Strasbourg
Strasbourg je krásný a kouzelný. Ačkoli se to nemusí zdát, je to malinké městečko - klidné a bezpečné. Strasbourg je jako dělaný na jízdu na kole a tak je to taky jeden z nejčastějších dopravních prostředků, kteří (především mladí) lidé volí, což taky způsobuje značnou anarchii v dopravě (každý si jezdí kde se mu to zrovna hodí, ať už je to cyklistická stezka, silnice nebo chodník a světla na semaforech nerespektuje snad nikdo). Abyste věděli, jaká pohádka to tady je, nebudu už radši mluvit a nechám vás radši se kouknout na pár fotek:










Doufám, že pro další dny mi budou dech vyrážet už jenom ty příjemné okamžiky tady,

Zdíša


pondělí 21. července 2014

10 nezapomenutelných zážitků z Izraele

1) Koupání se v Mrtvém moři
Vykoupat se v nejslanějším moři na světě byl jeden z mých mnoha cestovatelských snů. A teď, když už to mám za sebou, tak jsem ráda, že do toho moře nemusím znova! :D Ale zážitek to určitě je. Jen vás při tom pálí celé tělo, oči, je vám horko (voda je teplejší než vzduch, který měl při naší návštěvě 45 stupňů ve stínu...) a víc jak 20 cm hloubš se stejně nepotopíte. Bylo nám řečeno, že Mrtvé moře je jediné místo "where you feel like a piece of shit because you're floating on the water". Překlad si domyslíte sami :D



2) Výhled z Olivecké hory do pouště a na Mrtvé moře
Tak tenhle zážitek se nedá popsat slovy. Představte si, že celý den cestujete v tom hrozném vedru, ubytujete se a milá paní domácí vám řekne, že tady kousek je skvělá vyhlídka. Nakreslí vám mapu a řekne, že vám to potrvá tak 30 minut, než se na ni dostanete. Po hodině a půl chůze tam konečně jste a vidíte tohle. Nádhera. Málem mi vypadly oči z důlků. Nejkrásnější, nejvíce dechberoucí výhled, co jsem zatím viděla.


3) Pokec s arabským křesťanem a vaření arabské kávy s kardamonem
Předposlední den v Izraeli nás kolem páté odpoledne přepadla únava, a tak jsme zapadly na chlazenou kolu do téhle kavárny. Doufaly jsme, že tím zabijeme aspoň půl hoďky, nakonec jsme se ale s pánem bavily necelé dvě hodiny. Ukázal nám staré Izraelské mince, nechal se vyfotit a dokonce i natočit na kameru a pak nám vysvětlil, jak se přesně dělá arabská káva. Asi si dovedete představit, jak moc nám to zvedlo náladu a dobilo energii. Pán při tom celou dobu držel růženec v ruce a v mysli si odříkával své modlitby. Do toho začaly houkat sirény, a tak jsme se u něj schovaly i před (ne)možným nebezpečím. Máme na něj i adresu, takže mu v nejbližší době pošleme pohled z Prahy :)


4) Ranní a noční koupání se v moři
Fotky sice nestojí za moc, ale koupání bylo skvělé! Pláž byla úplně prázdná, vlny obrovské a moře v tom vedru osvěžující! Plus ten výhled na Tel Aviv a Old Jaffa...



5) Smlouvání o cenách
Smlouvaly jsme pořádně sice jenom jednou, a to ještě s Arabem, který právě slavil ramadán, takže to bylo asi jednodušší, ale vysmlouvaly jsme poměrně hodně! Je to zážitek, který se mi v Čechách hned tak nenaskytne (možná někde u Vietnamců...). Prodejci tu ale byli všichni milí a dalo se s nimi jednat férově, což mě potěšilo :) I tak byly ceny poměrně nízké, takže jsem kolikrát ani smlouvat nechtěla, ať si taky něco přividělají, že :D


6) Sledování nejnudnějšího fotbalového zápasu
Ani nemám fotku. Taky jste se dívaly na středeční zápas, tuším, že šlo o postup do finále, hrála tam nejspíš Argentina a já nevím kdo ještě a bylo to hroooozně nudné? Klárka se mě snažila navnadit na fotbal :D Myslím, že se jí to opravdu nepovedlo. Ale sedět skoro tři hodiny u hrozného zápasu, to je výkon! A zážitek, který se nezapomíná...

7) Modlitba u Zdi nářků
Bohužel ani odtud nemám fotku. U Zdi nářků (Západní zdi) jsme byly v sobotu, to znamená v den šabatu, kdy se nesmí fotit. Byl to ale silný zážitek, dokonce jsme tam nechaly každá svůj vzkaz v mezerách mezi kameny ve zdi. Člověk tam tak stojí, vidí všechny ty ženy, jak se modlí a zleva slyší (protože Zeď je rozdělena na ženskou a mužskou část), jak se hlasitě modlí muži. Zeď nářků je jedním z míst, které v Jeruzalémě prostě nemůžete minout.

8) Procházka s Yonathanem
Předposlední večer jsme kolem deváté hodiny čekaly na odvoz domů, seděly jsme u Jaffa gate, jedné ze sedmi bran vedoucích do starého města v Jeruzalémě, když tu kolem nás prošli dva velmi ortodoxní židi. Stydlivě jsem se jich zeptala, jestli je můžu vyfotit. K mému překvapení jim to nevadilo. Po půl hodině jsme potkaly jednoho z nich - Yonathana - znovu. Povídal si s námi, pozval nás na koncert tradiční židovské hudby a tance a řekl, že má půl hodinky čas, že nás rád provede zahradami, o kterých jsme popravdě ani netušily, že se okolo nás nachází. Dovedl nás také k úžasné fontáně, kde každou hodinu probíhala úplně zadarmo obří dvacetiminutová vodní show s hudbou a světlem. Yonathan nám vyprávěl o svém ortodoxním životě a o mentálně zaostalém chlapci, kterého učí ve škole.


9) Konverzace s Izraelci na téma izraelsko - palestinského konfliktu
Potkaly jsme opravdu spoustu Izraelců a vyslechly si jejich názor na tento konflikt. Nic není černobílé, a tak ani Izraelci, ani Palestinci nemůžou být v právu. Nejvíc mi tenhle výlet ale otevřel oči před médii a jejich překroucení pravd. Dokonce i fotografie na CNN a BBC mohou být velice, velice zavádějící. Takže vás prosím, nevěřte úplně všemu, co čtete, vždy si to něčí propaganda přetvoří tak, aby se jim to hodilo. Třeba tomu není tak pořád, v tomhle případě ale zcela jistě ano.

10) Náhodné setkání
Pamatujete, jak jsem psala o tom nočním koupání a o té prázdné pláži v Tel Avivu? No tak jak jsme tam tak seděly na takovém molu, bavili se s pár Izraelci, povídali si hlavně o fotbale a o pivu a najednou kolem nás někdo prošel. A pak se zase vrátil a váhavě zakřičel: "Hey, do I know you?" Byl to Yonathan!! O 24 hodin později, v úplně jiném velkoměstě, se potkáme... Náhoda jak hrom! Hned si k nám tedy přisedl a přidal se ke konverzaci, a když pak odcházel, dal nám na sebe i kontakt. Přišlo nám to úplně magické, být takhle v noci u moře, poslouchat vlny, sledovat noční Tel Aviv a potkat jediného známého z Jeruzaléma...



Dalším nezapomenutelným zážitkem bylo určitě bombardování, sirény a sestřelování raket od Hammásu. Ale to nemá cenu víc rozpitvávat, spíš bychom se nad tím měli všichni zamyslet a uvědomit si, jaké máme štěstí, že žijeme v zemi, kde největší státní nebezpečí je zatím pouze opilý prezident...

Adélka

pátek 18. července 2014

Dovolená v Izraeli | Rady, tipy, ceny

Shalom shalom! Zdravím vás ze své postele, kde momentálně odpočívám a uzdravuji se z náročnější dovči...ne, tak náročná zase nebyla, ale asi na mě něco lezlo už předtím a jen jsem to tam zachraňovala antibiotiky. Každopádně, z Izraele jsme já i moje spolucestovatelka Klárka přijely úplně nadšené! V poměru cena / zážitky to byla rozhodně nejexotičtější dovolená vůbec. Potkaly jsme spoustu místních, zažily opravdu neskutečné věci, jako třeba nahé noční koupání v Tel Avivu a podobně, dokonce jsme si i vyzkoušely, jaké to je být ve městě, které je neustále bombardováno teroristickou organizací. Zážitek k nezaplacení.


V dnešním článku uvidíte pár fotek a hlavně zde najdete rady, jak ušetřit, co si zabalit s sebou a jak se dopravovat a ubytovat v Izraeli. Naše zážitky a tipy na skvělá místa, která byste při cestě neměli zmeškat, najdete v dalším článku, so stay tuned! :)


Letenky
To nejdůležitější. Kdybych nenarazila na akci u wizzair Buy 1 get 1 Free, tak vůbec nikam neletím, popravdě. Tahle letecká společnost létá přímo do Tel Avivu za poměrně levný peníz, no a když ještě za cenu jedné letenky máte dvě, je to fakt pecka. S kamarádkou nás letenky vyšly (dohromady) na 5600,-  plus jsme si každá přispěla cca 1000,- za větší kabinové zavazadlo (měly jsme velký batoh + deku, která původně byla jen do klimatizovaného letadla, ale pak se nám nesmírně hodila i během pobytu). Čekaly jsme, že velikost batohu budou kontrolovat, ale nikdo neřekl ani ň, a tak nás mrzelo, že jsme si platily to větší kabinové zavazadlo, protože i s tím malým by nám to prošlo bez problému. Nákupu levných letenek bych se ještě chtěla hlouběji věnovat v samostatném článku, takže pokud vás to zajímá, určitě sledujte náš blog.:)


Ubytování
Způsobů, jak ušetřit na ubytování, je asi milion. Buďto vás to nemusí stát ani korunu, pokud jste odvážní a zaregistrujete se na Couchsurfingu (a máte taky hordu štěstí, jako my), nebo si můžete vybrat levné ubytování třeba přes airbnb (to jsem ale nikdy nezkoušela, popravdě). Sandra z BooNeedsNewShoes se o tom rozepsala poměrně hezky, její článek můžete shlédnout zde. V Tel Avivu jsou i hostely poměrně drahé, zato v Jeruzalémě můžete mít větší štěstí. Naši kamarádi - Češi, které jsme poznali v autobuse na cestě k Mrtvému moři, bydleli přímo ve Starém měste v Jeruzalémě v hostelu na střeše! Ano, čtete správně. Muselo to být super, docela jim to závidím. Stálo je to prý něco kolem tří stovek za noc, to je úplná paráda. Hostel se jmenoval Citadel Youth Hostel a já sama ho omrknu, až se tam zase pojedu podívat a prozkoumat Izrael trochu víc.


Jídlo
S jídlem je to v téhle zemi trochu zvláštní. Občas narazíte na něco levného, občas vás i pytlík brambůrek vyjde v přepočtu na 120 Korun. Musíte prostě hledat. My jedli různé kebaby, falafel, hummus a zeleninu, vždy jsme se snažily najít stánek s co nejlevnějším sendvičem. Na autobusovém nádraží a v pekárnách měli poměrně levno. Zato v centrech měst u stánků byl kebab hrozně předražený. V sámoškách je to taky jak kdy, záleží, na kterou zrovna narazíte. Voda je v Izraeli poměrně drahý artikl. Vzhledem k tomu, že ta z vodovodu prý není pitná a v tom hroznému vedru je po ní obří poptávka, si prodejci mohou dovolit cenu zvýšit. My platily za litr a půl na některých místech dokonce i necelých 60 Korun. Jinde byla levnější. Rozhodně se vyplatí ji kupovat po kartonech (což my nemohly, vzhledem k tomu, že jsme se furt přemisťovaly a neměly ji kam uchovat). Zmrzlina je také dost drahá.


Doprava
Naprosto bezkonkurenční. Levná. Rychlá. Klimatizovaná. Častá. Ať už jedete vlakem, meziměstským autobusem nebo městskou hromadnou dopravou, vždy budete příjemně překvapeni. Cesta z letiště - 16 šekelů (cca 84 Kč). Cesta z Tel Avivu do Jeruzaléma autobusem, který odjíždí každých 15 minut - 19 šekelů (cca 110 Kč a 50 minut jízdy klimatizovaným autobusem). Vše je čisté, příjemné, rychlé, bezproblémové. Autobusy jezdí často, řidiči velice rádi poradí, řeknou, kde máte vystoupit, jsou milí a ochotní, dá se platit u nich, ale i v automatech nebo v kanceláři. Dalším plusem je všudypřítomná wifi, ať už ve vlaku (webová stránka zde) nebo v autobusech (zde).


Wi-fi
...zachytíte všude. Naprosto. A když ne, popojdete o ulici dál a tam bude. V každé kavárně, nádraží, obyčejné autobusové zastávce...dokonce uprostřed pouště u stánku, vedle hrobky Ježíše Krista...u Zdi nářků, prostě všude. Není třeba hledat internetovou kavárnu, tyhle wifiny jsou skoro vždy rychlejší než ta naše doma. Navíc v Tel Avivu funguje městská wifi Tel Aviv Free Wi-Fi.


Jazyk
Hebrejština má svoji abecedu, a tak jsme se bály, že budeme totálně ztracené. Ale nebyly jsme. Alespoň ne totálně. Většina nápisů je stejně v hebrejštině, arabštině a angličtině. Navíc kdybyste narazili na pouze hebrejský nápis, zeptáte se kolemjdoucího a ten vám rád poradí. Nezapomínejte, že Izraelci jsou opravdu milí, přátelští lidé, kteří ochotně pomůžou a ještě vám popřejí hezký den. A umí anglicky. Všichni. I ti staří. Z toho bychom si měli vzít příklad.


Počasí
Vedro. Šílené vedro :D. V Tel Avivu krom toho vedra na vás čeká ještě dusno, takže ani večer se neochladíte. Stačí jet hodinku na východ a v Jeruzalémě vás přivítá vánek a suché podnebí, takže se tolik nepotíte a večer vám je dokonce zima. Je důležité ale hodně pít a určitě se pořád mazat krémem, my s sebou měly padesátku a třicítku a upřímně, to nám zachránilo kůži. Doslova. Vypily jsme denně tak 3 litry a skoro nechodily čůrat -všechno jsme to vypotily. Ideální turistická sezona je prý na jaře a na podzim, v zimě prý občas i napadne sníh (jednou za pět let :D ). Jo a neprší. Vůbec. Proto si mohou dovolit mít hostely na střechách...


Měna
V Izraeli i v Palestině se dá platit šekely. Předem nás informovali o možnosti placení v dolarech - ty jsme tam ale vůbec neviděly a ani to nezkoušely. V Pražských směnárnách moc šekelů nemívají, je třeba je objednat a nebo hledat. My měly štěstí na směnárnu na Václaváku vedle Debenhams, kde si zrovna objednal někdo větší obnos šekelů. Kartama se dá v Izraeli platit taky skoro všude, jen v automatech jsme s tím měly problém (a protože to na nás křičelo něco hebrejsky, doteď nevíme, co se vlastně dělo... :D ). V hotovosti jsme s sebou měly 320 šekelů (necelé dva tisíce) a vybraly jsme si potom ještě 200 šekelů a stačilo to v pohodě na pět dní. Na druhou stranu jsme se snažily co nejméně utrácet.


Válka?
Nebudeme vám lhát, docela jsme se bály před odjezdem. Ale úplně něčeho jiného...bály jsme se couchsurfingu, toho, že nás někdo okrade, že se nedomluvíme, že nás někdo unese, že na nás Arabové budou sprostí, že nás někdo znásilní...dohodly jsme se, že si hned po příletu každá koupíme nějaký nůž nebo pepřák na obranu :D :D Teď zpětně vidíme, jaká to byla ale blbost. Jak jsem již řekla, Izraelci jsou neskutečně milí!! Takže žádnej nůž se nekonal, ani ten pepřák. Zato jsme hned první den slyšeli, jak izraelský Iron dome sestřelil palestinskou raketu nad Tel Avivem. A další den jich bylo hned několik, k tomu sirény a red code, takže schování se do krytů (nebo k nějaké stěně, pokud není v blízkosti kryt). Všichni okolo nás ale informovali o tom, co se děje a že se nemáme vůbec ničeho bát. Každá raketa vystřelená z Hammásu na Tel Aviv byla sestřelená ve vzduchu, a i když ty rány byly děsivé, občas se třásly zdi, tak byly naprosto neškodné. Do krytů se schovávalo z toho důvodu, aby nikoho nepraštila do hlavy padající železná konstrukce z rakety. Jakmile dopadla na zem, mohlo se zase vylézt. Všude byli vojáci (a vojandy) a nikdo si z toho nic nedělal, což bylo uklidňující.



Co s sebou?
Nám stačil obyčejný batoh, kam jsme hodily opalovací krém, pas, peníze, kartu, pojištění, plavky, osušku, hygienické potřeby a šaty. Boty jsme měly dvoje: pohodlné žabky a tenisky. Nic víc nepotřebujete, pokud ovšem nejedete dělat do Izraele parádu. Důležitou věcí byla obyč deka z Ikey, která každé hodně posloužila. Někdy jako polštář, někdy na pláži, někdy jako deka...prostě to bylo fakt šikovné ji s sebou mít. A taky plátěnou "kabelku", do které se vešly fůry věcí, dala se lehce složit a batoh mohl zůstat doma / ve skříňkách ;) Jediným rozporuplným artiklem byl klobouk. Všichni říkali, ať ho nosíme...ale na hlavě kvůli větru nedržel a byl neskladný :/ jenom u Mrtvého moře jsme ho využily. Příště si ho s sebou asi nevezmu, radši chňapnu po nějakém šátku na hlavu.


Noční život
To jediné jsme neokusily. Zaprvé jsme se bály, zadruhé jsme byly unavené, zatřetí já byla na antibiotikách, takže jsem stejně nemohla pít. Tel Aviv je prý noční město, oproti Jeruzalému. Je tím vyhlášený a spousta turistů tam jede hlavně proto. Pivo tam ale koupíte za hrozně draho (prý až 30 šekelů - 180 Korun! ). Takže to děkuji, ale nechci. 


Na závěr dnešního článku bych chtěla podotknout, že Izrael je nádherná (a v lecčem zvláštní) země a že bych se určitě na delší dobu chtěla vrátit a pořádně ji, společně s Jordánskem, prozkoumat. Za celý pobyt jsem utratila cca 7500,- i s letenkama, což je neuvěřitelné. Levnější než kdovíjaké Chorvatsko... Pokud by vás zajímal podrobný rozpis toho, co kolik stálo a za co jsem utrácela, tak si řekněte ;). Pokud máte dotazy, tak se ptejte do komentářů :)







Adélka